Když slunce zapadá... - 3. Upírem z minulosti

3.-Upírem z minulosti


Upozornění!
Julius-Pavouk-upír= Harry

Slunce se probudilo. Po dlouhém klidném spánku, kdy žezlo oblohy do svých zářivých rukou vzal měsíc, muselo znovu vyjít na oblohu. Slunce začalo dávat vědět, že noc je pryč a nový den nastal. Protáhlo se. Jeho zlatě zářivé paprsky se urputně snažily dostat se za záclony v oknech. Časem však ozářily většinu místností a tím probraly i poslední spáče, jež se nechtěli vyhrabat ze svých teplých pelíšků. Ale i oni se s odstupem času probudily a slunce, spokojené, že dobře vykonává svou práci, se tedy radostně rozzářilo ještě víc. O chvíli později se však zarazilo. Všimlo si, že jeden patnáctiletý hoch nereaguje. Ať na něj svítilo sebevíc, spal dál. Uraženě se schovalo za modrý mráček. Poznalo, že chlapec se kvůli němu probudit nehodlá.


Jenže slunce nebylo jediné, kdo by si přál, aby spáč otevřel oči. Jako ono si to přál i unavený vlkodlak, který přišel už o všechny opravdové přátele z Bradavic a právě ten chlapec, co se nechtěl probudit, byl to jediné, co mu zbylo.
Remus Lupin seděl neklidně v křesle. Čekal, až se chlapec probudí. Vůbec nevěděl, jak se Harrymu podařilo zlomit si tolik kostí i končetin, tohle by nedokázal ani tím pádem schodů. Zdálo se mu, že něco slyší. Nastražil uši. Sluch měl velice dobrý. Bylo to velmi tiché a… syčivé. Vycházelo to z chlapcových úst. Přitom zvuku Remusovi naskakovala husí kůže.

,,Ssss… Áááá!!!“ začal Harry řvát. Moc se mu ten sen nezamlouval, vlastně vůbec. Raději se probudil. Zbrkle se začal rozhlížet po místnosti, nikdy předtím tu nebyl a tak nechápal, co tu tak najednou dělá.
,,Au!“ vykřikl najednou. Chytl se za hlavu a mrkl směrem k Lupinovi, který zadržoval smích.

,,Promiň, ale ten tvůj výraz opravdu stojí za to,“ ospravedlnil se Remus.

,,To věřím. Mám na vás otázku- Neznáte nějakou Cassandru?“ breptl se strachem Harry.

,,Cassandru? Jen tu řeckou věštkyni, ale ta už před pár stoletími umřela, takže máš smůlu. Proč se ptáš?“ vyzvídal vlkodlak.

,,Jen tak,“ zalhal. Nevěděl, jestli ta ženská byla opravdová, nebo to byl zase jen pouhý sen. V každém případě z ní měl tak trochu nahnáno. ,,No a kdy se půjde domů?“

,,Zrovna jsi se probudil z komatu a už se Ti u nás nelíbí? A to se tu o tebe tak hezky staráme…“ podivil se lékokouzelník, který zrovna vešel do dveří.
,,Jmenuji se Samuel Packa, po dobu tvého pobytu budu tvým jediným lékařem a jediná tvá sestřička bude Jennifer Nurolová, tak si to pamatuj, je to z bezpečnostních důvodů. A tohle je Jenny,“ ukázal doktor na dívku, které bylo nanejvýš devatenáct let. Pak se k Harrymu naklonil: ,,Jenny tu je na brigádě, ale to ti asi došlo. Né že nám tu s ní něco vyvedeš, takových hezkých brigádníku je zatraceně málo a potřebujeme je zatraceně hodně,“ mrkl na Harryho doktor.

,,Tak pane Lupine, potřebujeme provést vyšetření o zdravotním stavu pacienta, takže, prosím, sečkejte na chodbě,“ vyhodil Samuel Packa elegantně Lupina na chodbu. Harrymu byl jeho doktor sympatický, tak ani nebyl při prohlídce nevrlý a to bylo co říct. Měl totiž pocit, že není jediná partie jeho těla, co by doktor neviděl…

,,Tak Harry, zdá se, že je vše v tom nejlepším pořádku, ale léky budeš dostávat dál, ten otřes mozku se za noc přeci jen nevyléčí,“ usmál se Sam.

,,A kdy tedy budu moct domů?“ otázal se nadějně.

,,Možná už zítra. Jenny! Pojďte už zpátky,“ zavolal doktor na chodbu. Jenny byla na začátku kontroly vyprovozena na chodbu, jak si Harry přál. Jenny se mu líbila a styděl se před ní.

,,Na stole je seznam věcí, co přineseš. Ať je okamžitě vypije. A pak za mnou přijď, půjdeme ještě za tou co jí přivezli před hodinou, jak jí pokousal vlkodlak,“ mluvil k dívce Sam než odešel.

Jenny přešla ke stolu pro seznam, vyšla z místnosti a za dobu, co si Harry stihl obléct nemocniční košili, přišla zpět s tácem s lektvary.

,,Baví tě to tady?“ nadzvedl obočí a pokoušel se navázat rozhovor.

,,Docela jo. Doktor Packa mě zaučuje, je s ním sranda. Co jsi vyváděl?“ ptala se, když nalévala lektvary.

,,Zmlátily mě hodně dlouhý schody,“ pochlubil se.

,,No vidíš, šikula. Tak, koukej to všechno vypít. A do dna,“ ušklíbla se na něj, když mu podávala lektvary. Šáhl po nich a jedním lokem vyprázdnil první.

,,Fuuuj, to je hnus. Nemáš cukr?“ Podle chuti poznal, že lektvar má jako hlavní přísadu pelyněk. Ten patří mezi léčivé byliny a je velmi hořký.

,,Ale copak-copak? Nechutná Harrouškovi? Jen si dej, ať se uzdravíš. Tohle budeš dostávat 3krát denně,“ vysmívala se mu, když vypil třetí. No počkej, já ti dám se mi smát.

,,Proboha to je hnus, jak to někdo vůbec může vyrobit. Proč já nejsem alergik…?“

,,Protože bys jinak nemohl bumbat tvé milované lektvárky. Měj se,“ rozloučila se s ním Jennifer.


V nemocnici strávil sedm dní. Doktoři zjistili, že má nějaké závažné problémy s hlavou. Harry sám se Packovi svěřil, že poslední dobou trpí silnými bolestmi hlavy, občas se mu zastře zrak a často teče z nosu krev. Při vyšetření krve se dokonce zjistilo, že v ní má zvláštní příměs látky, kterou zatím nedefinovali. Harry chytil podezření, že ví, co se stalo, ale nechtějí mu to říct. Pak ho na Brumbálovo neustálé naléhání pustili domů s tím, že má odpočívat. Mezitím ho však „krmili“ lektvary a dryáky. Nikdo kromě pár zasvěcených osob ovšem nevěděl, že dostává jeden lektvar navíc s ostatními.



,,Konečně pryč z nemocnice. Žádný bílý stěny, bílý povlaky, žádní lékokouzelníci, žádný nemocniční smrad a žádné lektvary…“ rozvalil se Harry spokojeně na posteli.

Konečně můžu v klidu přemýšlet.- Ty to umíš?- Na rozdíl od tebe jo.- Já jsem ty a ta jsi já, tak se mě radši nepokoušej setřít… -Sem se těšil, že už je od tebe konečně pokoj a ono h****. –Díky, taky tě miluji. –No ale alespoň mi můžeš pomoct. Poslední dobou se mi zdají takový divný sny. Vždycky v nich je nějaký kluk, co si říká Pavouk a-“


,,HARRY!“ do jeho klidu a ticha se vřítili Ron s Hermionou. Oba ho najednou silně objali, když vstával, tudíž spadli zpátky na postel a Harry pod tlakem z jejich těl se bouchl do hlavy.

,,Ježiši promiň, kámo. My fakt nechtěli,“ omlouval se Ron okamžitě.

,,Harry Pottere, to jsi nám nemohl alespoň poslat dopis z nemocnice?! Moc dobře si věděl, že nás k tobě nechtějí pustit, že ti smíme posílat jen dopisy a ty se nám ani na jeden z nich neráčíš odepsat! Co si o sobě vůbec myslíš?! My tady umíráme strachy, že je to s tebou vážné, Ron se k tobě chtěl dokonce vkrást s pomocí letaxu, což jsem mu samozřejmě vymluvila a ty-“ křičela na Harryho Hermiona.

,,TICHO! Neřvi na mě! Já jsem vám na dopisy odepisoval! Nevím, co se s nimi stalo, ale posílal jsem vám je po Hedvice! A pro příště, až na mě budeš chtít řvát, najdi si alespoň pořádný důvod, já na sebe nenechám křičet jen tak…“seřval jí chlapec, jež znovu ucítil ostré bodání v hlavě.

Přišlo mu, že jeho mozek závratnou rychlostí roste, jenže lebka hlavy byla pořád stejně velká. I zrak se zastřel, jenže jinak než obvykle- tentokrát neviděl rozmazaně ani černě, tentokrát viděl energii (z živých bytostí vycházela rudá-jejich teplo, ostatní věci viděl jen obrysově s vmíchanými barvami, aby poznal, kde je třeba stěna či sloup). Zády se opřel o zeď a rukama se chytl za hlavu, jakoby jí tím chtěl zastavit, aby v ní nepulzovala bolest. Neslyšel hlasy svých kamarádů, jak na něj křičí, co s ním je… Neviděl Nymfradoru s Remusem, jak ho pokládají do postele… Necítil lektvary, jež do něj Severus Snape lil…


***

…,,Ááá a kdepak je ten můj malej prcek?“ rozhlížel se Pavouk po rozlehlých pozemkách a dělal, že nevidí malého chlapečka, jež si zakryl oči a naivně si myslel, že nejde vidět. Pomalými krůčky se začal blížit ke svému otci. Když už stál u něj, prudce ho objal okolo noh s úmyslem Pavouka vyděsit. Otec vzal svého synka do rukou a zatočil se sním. Byla bázeň pro jeho uši slyšet, jak se malý Patriček směje. Dětský smích se rozléhal po celé krajině, až vyrušil srnku s jelenem, kteří se pokojně pásli na blízké stráni. I hejno krásný modrých ptáčku se vylekalo a jakoby na protest odlétlo o pár desítek stromů dále, kde už smích nebyl slyšet s takovou silou.
Stejně tak vyrušil i matku dítěte. Vyšla z domu. Přede dveřmi se jí na rtech objevil šťastný úsměv. Byla ráda, že Julius i syn Patric jsou konečně šťastní, už si toho taky dost vytrpěli. Ale teď, teď byli všichni tři konečně spolu. Ale co nevěděla bylo, že tohle jejich štěstí bude brzy jen minulost…

***

…Seděl v nějaké kobce, kterou mu našla Cass. Každou chvíli by se mělo dostavit to, na co už dvě hodiny čekal a čeho se bál. Jenže pořád nic. Má se snad vrátit za Cassandrou a zeptat se, jak to že se jeho prokletí neozývá? Ne, mohl by jí pokousat či snad dokonce zabít. Ví, že se v tu dobu nedokáže kontrolovat. V tu dobu totiž není žádný Julius, ale je z něho krvežíznivý dravec.
Konečně, dnes to trvalo až neobvykle dlouho. Už se mu začínaly protahovat zuby. Čočky v očích se roztáhly a jeho duhovky byli místo smaragdových černé. Místo hábitu měl na sobě až po bradu dlouhý černý plášť s červeným vnitřkem. Pohledem zabloudil ke střepu zrcadla. Natáhl se po něm. Chvíli ho převracel v ruce. Nakonec ho dal před svůj obličej. Viděl v něm to, co vidět měl- pouze špinavou zeď...

***

… ,,Chtěla jsi se mnou mluvit, Cassandro?“ otázal se z vesela Pavouk.
,,Ano. Víš, Julie, některé věci, o kterých jsme si mysleli, že už jsou v pořádku a za námi, v pořádku rozhodně nejsou.“ začala opatrovnice mladíka opatrně. ,,Poté, co jsi odešel z Temného hradu, se tvůj otec velice rozzlobil. Rozhodl se, že tě najde i s celou tvojí rodinou a všechny, kromě Patrička, vás zabije. Tvou sestru, holku, přátele… všechny. A on to chce v každém případě splnit. Zabije vás do posledního klidně a bez potíží. Musíme proto udělat bezpečnostní opatření. Nejdřív-“…

***

,,Sire Juliusi Gaiusi Caesare fon Nebelvíre, berete si z vlastní vůle, při plném vědomí a svědomí, ze svého nejlepšího přesvědčení, zde přítomnou Cordelii Bennetovou? Budete ji ctít a milovat, budete s ní stát v dobrém i ve zlém, v lásce i utrpení, dokud vás smrt nerozdělí?“
,,Ano.“

,,Cordelie Bennetová, berete si z vlastní vůle, při plném vědomí a svědomí, ze svého nejlepšího přesvědčení, zde přítomného sira Juliuse Gaiuse Caesara fon Nebelvíra? Budete ho ctít a milovat, budete s ním stát v dobrém i ve zlém, v lásce i utrpení, dokud vás smrt nerozdělí?“
,,Ne.“


***

…,,Né!“ zakřičel Pavouk, když viděl, jak se tři paprsky kleteb řítí na jeho lásku. Nemohl dovolit, aby umřela. Ne ONA. Přemístil se před ní. Cordelie se ho lekla.
Bylo to, jako by se zastavil čas. Julius s Cordelií si hleděli do očí a k nim se nezastavitelně blížila jasná smrt v podobě kouzel. V jeho očích se zračila jen čistá láska, žádný strach ze smrti. V jejích očí viděl strach, bolest a lásku. Sice se s ní často hádal, ale velmi ji miloval. Věděl, že ona to tak také cítí. Ještě než k nim doletěli kletby, stačil jí něžně zašeptat:
,,Miluji Tě, lásko…“
V dalším okamžiku do něj narazily paprsky. Jeho tělo sebou po každém nárazu cuklo, ale smrt přišla až napotřetí.
Mladíkovo bezvládné tělo spadlo do náruče ženě, kterou miloval a která milovala jeho…

***

Stál před obrovskou zářivou branou mezi životem a smrtí. V mezeře mezi vraty stál Justman. Měl tmavou kůži a zářivý bílý plášť. A nebyl sám. Naproti té nevinnosti postával hřích v černém plášti se jménem Natas. Pokynul, ať mluví Justman.

,,Jsi velmi zvláštní člověk, Julie. Na jednu stranu umíš milovat, chránit, důvěřovat a na druhou dokážeš nenávidět, ubližovat, nikomu nevěřit… Nevím, co s tebou dělat. Jsem sice mocný, ale to neznamená, že i moudrý. Mám tě nechat umřít? Vrátit tě? Nebo ti mám snad dokonce dát druhou šanci? Vím, že jsi neměl lehký život, ale nevím, jestli za to, jaký jsi někdy byl, může to, že jsi nikdy neměl milující rodinu a tedy špatné dětství, nebo ty sám takový jsi. Když tě nechám umřít, tak se to nedozvím a možná udělám chybu. Když tě vrátím, tak se to také nedozvím, protože nebudeš mít možnost ukázat, jaký opravdu jsi. Budiž, dostáváš druhou šanci… Nechť se znovu narodíš a tvá pochodeň života znovu vzplane, jenže novým plamenem …“

***


,,Už víte, co se mu stalo, Brumbále?“ zeptal se Remus Lupin nově příchozího. Starý kouzelník s jiskřičkami v očích utrápeně zavrtěl hlavou. Už celé tři dny nezamhouřil oči a i když spát chtěl, nemohl. Musel zjistit, co se mladému chlapci stalo. Harry už tři dny spí. Není v komatu, prostě spí a nejde vzbudit. Přitom občas křičí. Jenže to je další záhada- nepoužíval hadí jazyk ani nemluvil anglicky. Byla to nějaká cizí řeč.

,,Přijde mi, že spí a každou chvíli by se měl probudit. Ale něco mi říká, že nejenže nemůže, ale i z části nechce. Vůbec bych se mu nedivil, zažil si toho dost a smrt Siriuse ho srazila na kolena. On to sice nedával najevo, jenže já vím, jak moc ho to vevnitř ničí. Myslí si, že je to jeho vina, z části i vlastně je, ale Siria zabila Belatrix…“ mumlal si vlkodlak, když vypíjel svůj Vlkodlačí lektvar. Dnes večer bude úplněk, takže za pár chvil bude muset odejít.

Albus Brumbál ho bedlivě sledoval. Musel si přiznat, že má pravdu. Nakonec pohledem stejně sjel k Harrymu. Pomalým krokem přešel po pokoji až k chlapci, který přežil. Měl bezvýraznou tvář, jen mu občas cuklo v levém koutku pusy. Jinak se hýbal, jen když mluvil ze spaní. Ředitel si sedl na kraj postele. Dost ho bolelo, když viděl svého vnuka v takovémto stavu. Uvnitř ho to spalovalo. Měl pocit, že se každou chvíli rozpláče smutkem. Urychleně se zvedl a přešel k oknu, aby na něj v tento moment Remus neviděl. Celý pokoj osvětlovala jen jedna pochodeň se svící. I atmosféra v pokoji nasvědčovala tomu, že je něco v nepořádku. Albus natáhl ruku a prudkým pohybem strhl závěs, jež znemožnil slunci přístup do komnaty a netušil přitom, jakou chybu udělal.

Závěs padal k zemi a v tu chvíli jakoby se děj v místnosti zpomalil. Slunce, jež mělo zapadat každou chvíli, stále svítilo. S každým centimetrem, kdy závěs padal, více osvětlovalo místnost. Nakonec se dostalo až ke spícímu. A ten se právě teď probudil…

,,Ááá!“ rozkřičel se Harry. Prudce trhl hlavou směrem k oknu bez závěsu. Venku se mu vysmívalo slunce. Harry pod jeho paprsky… hořel. Jinak to popsat neuměl. Sice jeho tělo nebylo v plamenech, ale ten pocit a bolest byli stejné.
Okamžitě seskočil z postele. Nechápavé pohledy Remuse, Albuse i ostatních, co stáli u dveří, mu byli naprosto ukradené. Jediné, co ho zajímalo, bylo, aby už někdo zatáhl ten nestržený závěs, aby mohl vylézt z pod postele. Jenže i tam slunce trochu svítilo. Situaci naštěstí rychle pochopila Ginny. Přiskočila k oknu a zatáhla závěs. Sice nestačil na okno celé, ale už nesvítilo na Harryho.
Ten se už uklidnil. Vylezl se z pod postele. Přiskočil do kouta. Rozhlédl se po ostatních. Všichni na něj upínali zraky. Před jejich očima se… přeměňoval.
V puse cítil, jak se jeho špičáky protahovaly. Oči už neměl smaragdové, nýbrž naprosto černé. A na hrudi ho pálilo tetování. Proto si strhl košili. Na vypracované hrudi bylo tetování pavouka. To samé na levém rameni k loktu. Teď už vše pochopil… A musel odtud zmizet.

,,Harry?“ ozvala se Ginny opatrně. To, co se tu dělo, se jí vůbec nelíbilo. Jmenovaný k ní zvedl pohled. Chvíli si hleděli do očí. Viděla na něm, že má strach. On ho opravdu měl, jenže ne z té přeměny, ale z nich. Jenom z ní ne. Z ní cítil, že ona na rozdíl od ostatních nemá strach z něj, ale o něj. Jejich oční spojení bylo však přerušeno Pošukem.

,,Annihilation Vampire!“ zařval Moody. Z hůlky mu vyletěl stříbrný paprsek. Spojil prostor mezi ním a vystrašeným upírem.
Chlapec se svalil na zem v křečích. Věděl, že tahle kletba , když je dostatečně silná, zabíjí. Už stačila jen chvíle a přišel by o život, kdyby Ginny znovu nezakročila. Jelikož stála u útočníka, měla výhodu. Dupla Moodymu na nohu, až zavil, a vytrhla z jeho ruky hůlku. Remus se Snapem Pošuka zachytili, když kvůli bolavé noze padal, neb se na dřevěné neudržel.
Harryho značně popudilo, že pomáhají tomu, kdo mu způsobil takovou strašnou bolest. Obzvlášť u Lupina. Dalo mu to jednoznačně najevo, že jsou na bystrozorově straně.


Atmosféra v pokoji byla značně napjatá. Nikdo nemohl pochopit, co se stalo. Všichni čekali, jak zareaguje Brumbál. Ten však jen bezbarvě koukal na vnuka, o kterém nevěděl. Nakonec to, i když nechtěně, vyřešil Moony.
Rázně vykročil k synovi mrtvého kamaráda, jenže toho tím vyděsil. Harry v sebeobraně lehce vystrčil hlavu a vycenil se zavrčením své upíří zuby, přičemž se dlaněmi opřel o stěnu za sebou. Obličej, který dosud byl normální, se z ničeho nic začal měnit. Kůže se uvolňovala, až vytvořila vrásky, jež mu dodávaly odstrašující dojem. Nebyli to však vrásky stáří, ale upozorňující, že když to bude třeba, zaútočí.
Remus polekaně uskočil. V černých očí uviděl nenávist spojenou se strachem a bolestí.

BUM!

Ozvalo se pokojem, když paní Weasleyová omdlela. Harry využil toho, že se všichni seběhli u Moly, a tiše vyběhl z komnaty. Ginny ho však uviděla. Viděla, jak vyběhl na půdu. I když chtěla jít za ním, nemohla, musela prostě počkat až se její matka probere. Ne! Zarazila se, musí za ním, Molly se probere, ale on…?

Schody byly zanesené prachem se špínou. Nikdo tudy nechodil, všichni se tomuto místu vyhýbali jako čert kříže. Osvětlení bylo sice slabé, ale čerstvé stopy v prachu se vidět dali. Poslední schod na půdu vykročila s nejistotou. Otevřela rozpadající se dveře. Hlasité zaskřípání dalo vědět, že se tu objevil nově příchozí.
Celá půda byla zahalena v černi, neb už slunce zapadalo. Skoro nebylo vidět. Ginny se vydala k největšímu oknu, aby lépe viděla(to mi připomíná Karkulku- pozn. Aut.). Cesta jí přišla nekonečná a to nejen kvůli spoustě překážek. Měla prostě strach.

Najednou jí, k Harrymu pobavení, do cesty vlezla krysa. Dívka se tak lekla, až uskočila do strany. Nepomohlo jí ani zjištění, proč se lekla. Setřela si pot z čela. Vzhlédla a znovu přidušeně vykřikla, protože hleděla do zvrásněného obličeje upíra. A znovu si začali hledět do očí. Tentokrát kontakt přerušila ona.

,,Harry?“ zašeptala. ,,Jsi v pořádku?“

Odpovědi se jí nedostalo, Stál, jakoby byl vytesaný z kamene.
,,Harry?“ dožadovala se odpovědi, nebo alespoň nějakého znamení.

Tentokrát se dočkala znaku, chlapcův obličej se napnul, zmizely vrásky. A i odpověď se dostavila.
,,Děkuji.“ Nic víc. Upír si až teď totiž všiml, jak je dotyčná dívka krásná, a byl z toho značně vykolejený. Ty hladké dlouhé nohy, hladké bříško, labutí šíje, nádherné hnědé oči, malý nosík, hebká pleť s krásnými jahodovými rty…

Aniž by si toho všiml, udělal krok do předu. Jeho tělo se lehce třelo o to její. Co ho ale zklamalo, bylo, že dívka o krok ustoupila. Jenže to ho neodradilo. Udělal znovu krok k ní a ona znovu ustoupila. A tak to šlo dál, dokud nenarazila do zdi. A on k ní znovu přistoupil.

Ginny k Harrymu zdvihla ruku. Pohladila ho po tváři, zatímco chlapec jí dal své dlaně na štíhlý pas. Druhou ruku položila na hruď. Prsty přejela od krku k pravé bradavce a zpět. Nakonec dlaň zanechala na místě, kde měl srdce. Jejich hlavy se k sobě začali nezadržitelně blížit. Zbýval jen poslední milimetr, když…


BUM!!!

,,On jí chce vysát!“ zařval pan Weasley, hned jak se mu naskytl pohled do místnosti zaplněné nyní tmou až na slabé záření z hůlek kouzelníku, které obraz zkreslovalo.
,, Annihilation Vampire!“ pronesl Moody znovu. Harry strhl sebe i dívku k zemi. Zapadli za starou almaru.
,,Ještě se uvidíme,“ pošeptal Ginny do ucha, načež se zvedl. Situace pro něj nebyla ani trochu přínosná a když nemá ani hůlku…? Zbyla jediná možnost- okamžitý útěk. Jenže jak? U dveří je zlý kozák Moody, nakrklý Artur i vyjukaný Brumbál s několika dalšími členy řádu. Jiný východ není, snad jen… okna.

Naposled se podíval dívčiným směrem a rozeběhl se. S každým krokem se snažil pochopit, co to vyvádí. Vždyť se klidně může zabít, tohle je přeci šesté patro. Už jen dva kroky… aby ztlumil náraz a nerozbil si hlavu, ,,nastrčil“ levé rameno před sebe… Už jen krok…

TŘÍSK!!!

Sklo se roztříštilo a poškrábaný Harry padal a zanechával za sebou zmatek. V hlavě měl jen samé otázky: Jak se to mohlo stát? Proč je mi místo strachu fajn? Jak to, že je ze mě upír? Kdo je Pavouk? Jsem to snad opravdu já?

Následovalo to, čemu se nedalo uniknout. Dopad. A on dopadl… do sena. Nechápal, jak mohl mít takové štěstí a dopadnout zrovna do náklaďáku se senem. To bylo neuvěřitelné. Napětí z něho opadlo a začal se úlevně smát. Projel se k první křižovatce, tam vyskočil. Nevěděl, kam jít. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, za k- Věděl!



Vešel do Děravého kotle. Vzduch byl značně začouzený. Klimbajícím se krokem, už nikdy nepojede v Záchraném autobuse, došel k pultu. Chraptivým hlasem oslovil Toma.

,,Mohl bych, prosím vás, použít letax?“ zněl jeho tichý hlas hlučnou hospodou. Jen co to dopověděl, nebezpečně se zakymácel. Naštěstí se chytl pultu.

,,Mohu vám nějak pomoci? Chcete pokoj nebo tak něco?“ začal se starat Tom. Tenhle zákazník na tom nebyl zrovna nejlíp, tak mu chtěl pomoci. Harry však jen záporně zavrtěl hlavou.

,,Můžu ten letax?“ zeptal se znovu.

,,Ano, ano, samozřejmě. Kdybych vám však mohl ještě nějak jinak pomoci…“ brebentil Tom, když mu do rukou dával zelený prášek.

,,Ne, děkuji,“ pomalu došel ke krbu, vhodil prášek a pronesl: ,,Bradavice!“




,,Už nikdy, nikdy nepoužiju letax!“ vztekle zařval. Copak vždycky zrovna on musí někam tak debilně dopadnout?! A ještě k tomu do ředitelny?!

,,Ale, ale, ale… Ještě ani nezačal školní rok a už jsi v ředitelně?“ zasmál se Armando Dippet v obrazu.

Harry se nehodlal s nimi zahazovat, přeci jen stojí s Brumbálem. Vyběhl z ředitelny až do Vstupní síně. Tam už nemohl, tak nasadil jen sprint. A právě takto se dostal až k Chroptící chýši.


,,Už dlouho jsme se neviděli, že ano, Reme? Skoro se mi po tobě i stýskalo. Jen jsem si přišel s tebou promluvit, i když… jak tě tak vidím, asi mi toho moc neřekneš, co?“ mluvil k vlkodlakovi, který klidně ležel u postele. Bylo vidět, že Moony svůj lektvar bral poctivě.

,,Abys mě pochopil, já ti vůbec nechtěl ublížit, jenom jsem nevěděl, co dělat. To mi musíš věřit. Tobě bych z vlastní vůle nikdy neublížil. Chci ti jenom říct, -“ urychloval svou zpověď Harry, když viděl, že si vlkodlak začíná stoupat. „- že si nepřeji, abyste mě hledali. Je mi jasný, že nevíte, co ode mě očekávat, ale věřte mi. To, že jsem upír přeci neznamená, že už nejsem Harry. Tak já už půjdu, ahoj.“ Domluvil. Vyběhl z místnosti, kde se ozýval popuzený řev vlkodlaka. Asi se mu moc nezamlouvalo, když přišel o večeři.



Za tu dobu, co se probral, mu to všechno přišlo jako nejhorší den v celém jeho životě. Byl strašně zmatený. Chvíli se procházel po nočním Londýně, až znovu zamířil do Bradavic. Sedl si pod vrbu k jezeru.

,,Tak je ze mě upír. Nevím, co budu jíst. Mám u sebe jen tři galeony. Ke Gringotum nemůžu, nemám klíč od trezoru. Nemám co na sebe. Bez trička přilákám zbytečnou pozornost. Kdybych si šel koupit něco na sebe, musel bych kvůli mému vzhledu ke kouzelníkům a na to nemám prachy. Nesměl bych moc otvírat pusu, aby mi nebyli vidět zuby a stejně všichni otevíraj až za světla. Natas ví, jestli dokonce není sobota. Nevím, kam půjdu. Weasleyovi mě, mimo Ginny, nesnáší. Pošuk mě chce zabít. Za Lupinem nejdu už z principu. Stejně je z něj momentálně taková chlupatá potvora. Tonsková by relativně šla, jenže na tu nemám adresu. Sírius natáhl brka, v jeho případě spíš chlupy. Brumbál nepřipadá v úvahu, nepomohl mi, když se mě Debil Pošuk snažil zabít. Stejně se s ním teď nebavím.“ - ,,Vidíš všechno moc černě.“- ,,Tak si sundej ty růžový čočky a nasadit si moje černý lenonky. Uvidíme, co na to pak řekneš.“ - ,,Nic. Jen mi příde, že jsem ještě většího tupce neviděl…“ - ,,Jak to?“ - ,,Ono se stačí mrknout do kapsy u kalhot…“


Rukou zajel do zadní kapsy u riflí. Ke svému údivu vyndal kartičku:


Jennifer Nurolová
Londýn
Filipovo Náměstí 16.


Harry se vztekle postavil. Jak na to mohl jen zapomenout?
Došel až do Prasinek. Tam zvedl ruku s hůlkou a mávl. Odstoupil. Nechtěl znovu spadnout do kaluže. Objevil se před ním červený dvojpatrový autobus, z něhož vyšel Stan Silnička.

,,Dobrý večer. Vítejte v záchraném aut- Jamesi! Co ty tu? Vždyť jsi byl před chvílí u Děravého kotle,“ rozjařil se Stan. Nejspíš byl rád, že si s někým známým může popovídat. Při cestě do Děravého kotle, která mimochodem trvala půl hodiny, se docela dobře seznámili. Ustoupil, aby mohl Harry projít.

,,Ta chvíle je nejmíň hodinu, Stane. Musel jsem si o něčem popovídat se starým známým. Kde máte zákazníky? Vždyť jich tu předtím bylo snad padesát!“ zarazil se Harry. Tohle něčím smrdělo. Co když jim dal Brumbál vědět a oni mě teď budou chtít chytit?!

,,Nikde. Jsi poslední, pak máme pauzu. Já jsem tak unavený. Tak kam to bude?“ zíval si Stan.

,,Filipovo Náměstí 16., Londýn.“

,,1 galeon.“

,,Tady.“

,,Postel máš támhle.“

,,Chrrr.“




,,Jamesi, vstávej, máme problém!“ šťouchal do něj někdo. Když se neprobouzel, byla mu sebrána přikrývka. To už působilo. Unaveně vstal.

,,Tak co se děje?“ šel rovnou k věci.

,,Jeli jsme po hlavní silnici, ale stala se tu autonehoda. Jsme uprostřed zácpy, takže jsme se zviditelnili a nemůžeme použít kouzla. A to místo, kam jedeš, máš odtud 200 metů, tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli si tam nechceš radši dojít…? Tady to vypadá na dlouho,“ ptal se Stan.

Harry přikývl. Sice byl pořád bez trička a venku je zima, ale je to jen 200 metrů. Se zíváním vylezl z autobusu a mávl na Ernieho se Stanem. Pomalu šel směrem k místu, které způsobilo kolonu aut. Před sebou uviděl křižovatku a po pravé ruce byla zkratka. Tak zahnul do prava.

Ulička to byla temná, zatuchlá a značně začouzená. Mírně strnul, když uviděl, jak si to k němu rázují tři postavy v černých pláštích zahalené párou.
Znovu ho začala bolet hlava, ale tentokrát jen na chvíli. Stejně se musel opřít o zeď. Na tváři měl znovu upíří vrásky. Okolo ramen se mu zavířilo. Z ničeho nic se na něm objevil černý plášť s červeným vnitřkem, který mu byl od bot až po krk. A nejen to, na prstu měl rodový prsten a na krku nebelvírův talisman. Musel se pro sebe usmát.
Až teď si vlastně uvědomil jednu věc- měl žízeň.

Postavy od něj byli jen pár kroků. Zmírnily tempo a postavily se před Pavouka.
,,Mudla,“ zasmál se jeden z nich. I ostatní se začali smát. Ale to neměli, protože to ho značně popudilo. Napřáhl ruku a křikl: ,,Ice!“

Smrtijed, na kterého mířil, zmrzl. Ostatní dva se přestali smát. Strnuli, když uviděli tu bytost před sebou z profilu. Pavouk na nic nečekal a skočil na jednoho z nich. Strhl mu masku a zakousl se do krku. Muž ztrácel vědomí. Upírovi nakonec v náručí zbylo jen bezvládné tělo. Vzhlédl. Uviděl posledního vyděšeného smrtijeda, jak na něj míří hůlkou.

,,Mdloby na tebe!“ Pavouka to kouzlo jen trochu odhodilo. Útočník začal utíkat pryč. Blbce ho ani nenapadlo se přemístit. Pavouk strhl mrtvému smrtijedovi jeho hábit, oblékl si ho a přemístil se před posledního uctívače Lorda Voldemorta..

„Ajk!“ zajíkl se čaroděj, když spatřil Pavouka. Chtěl se otočit, aby mohl utíkat na druhou stranu, jenže uklouzl. Následovalo ohavné křupnutí v levé noze.
Julius si pobaveně stoupl před muže, co se držel za zlomenou nohu. Vůbec si kvůli chuti po krvi nevšiml, že už stojí na konci uličky u aut s lidmi, kteří je napjatě pozorují. To si uvědomil, až když začali vřískat, zatímco on vysával ze smrtijeda krev.
Rychle do něj odskočil a už-už se chtěl přemístit, jenže ho do hlavy udeřila postava v cestovním plášti stříbrným křížem…

Beta-read:Franky J(http://beta-readers.wz.cz) :)